1.díl: Probuzení, Byla ta Záměna, Setkání

[Tři části shrnuty do jedné]

(Probuzení)

Pomalu jsem se rozkoukávala. Nejdřív jsem všehno viděla jenom jako velkou tmavo šmouhu, ale pomalu jsem začínala vidět jasněji.Spatřila jsem nějakou tvář jak se nade mnou sklání. Po další chvilce jsem zjistila že jde o dívku. Měla blonďaté vlasy ve vysoko posazeném culíku. Zahleděla jsem do jejích šedomodrých očí. Možná na někoho působily smutně, ale hluboko v nich jsem viděla tu živou ohnivou iskru. Usmála se, když uviděla že si ji prohlížím. Podala mi ruku, a já se jí zdráhavě chytla. Všude kolem ní byla bílá. Spousta bílé. Pomohla mi si sednout, a já uviděla zvláštní nemocniční pokoj. Pak jsem se otočila na stranu, a spatřila něco neskutečného. Les plný listnatých stromů, které měly, věřte nebo ne, fialové listy

."Támhleto, na co se koukáš je les Illerion. A já jsem Cassidy. Ale říkej mi Cas." usmála se na mě

"Les Illerion? Ten neznám. Já jsem... Mám pocit že u nás mi říkali Desirée." usmála jsem se. Jak je možné že moje dokonalá pamět na něco zapoměla?

"Těší me Desirée. Bude ti vadit když ti budu říkat Des? Sirée nebo Rée totiž zní dost divně."

"To zní. Takže Des." znovu jsem se usmála.

"Takře Des, dovedu tě do tvého pokoje, a pak ti to tady ukážu. A asi po mě budeš chtít i vysvětlení." vzala mě za ruku, a táhla ven z nemocničního pokoje. Až v tu chvíli jsem začala přemýšlet o tom, jaké má šaty, a co mám na sobě já. Ona měla šedo-modré šaty ke kolenům. Já jsem na sobě měla jen černou sukni nad kolena a šedé triko s třítvrtečními rukávy.

(Byla to Záměna)

Ani nevím, jak daleko to byla, neskutečně rychle jsem ztrácela pojem o čase a vzdálenosti, ale najednou jsme byly přede dveřma. Narozdíl od zbytku paláce ty dveře měly tmavomodro-fialovou barvu, a ne růžovou.

"Tady bude tvůj pokoj." řekla Cassidy, a chytla kliku. Pak dodala: "Můžem?" jen jsem kývla. Nic jiného mi nezbývalo. Cas pomalu otevírala, a Cassidy vešla do pokoje, a já hned za ní.  Byl to docela obyčejný pokoj se světlemodrými stěnami, docela obyčejnou postelí v rohu, a v druhém rohu byl stůl s květovanou židlí. Vedle byla škříňka, pak zrcadlo a další skříňka.

"Můj pokoj je hned vedle." řekla Cassidy, a posadila se na postel. Pohybem ruky mě vybídla abych se taky posadila.

"A teď bys asi chtěla vědět proč jsi tady, a jak ses sem dostala, že?" jen jsem přikývla.

"Fajn. Víš, u tebe na Zemi se už dlouho vyskytovala silná magie. Nevěděli jsme co to je. Že jsi to ty, se zjistilo až když o tebe začala mít zájem Temná strana. Chtěla ses bránit proti jejich útokům, ale byla jsi moc slabá, takže tvůj první útok tě vyčerpal. Já jsem zrovna byla nejblíž, jinak by mě tam nepustili, jsem tady teprve měsíc. No, a zjistili jsme, že když ses narodila, došlo k Záměně. Tvoje matka a tvůj otec žřejmě byli v nebezpečí, proto byl proveden starý rituál, který už skoro nikdo nezná. Ten rituál způsobí, že se dítě, které se má narodit dostane někam jinam, do bezpečí. Samozřejmě výměnou za jiné dítě. To znamená že ses měla narodit jiným rodičům. Říká se tomu, že ti, kterým ses narodila jsou rodiče těla a ti kteerým ses měla narodit jsou rodiče duše. Tvoje původní rodiče ale neznáme, a ty je budeš muset najít sama."

Z hluboka se nadechla, a pokračovala: "No, a tady tohle je země Eleria. A ta se teď nachásíž na jedné z nejlepších škol, na Elerijské Akademii pro víly."

"P-p-počkej," zastavila jsem ji, a pak dokončila větu "takže já jsem... Víla???" Cassidy se smíchem rozzářily oči.

"To jsi." řekla, a pak dodala: "Já jsem víla větru, a čeho jsi víla ty... To budeš muset teprve zjistit. Ale jednu věc máš jistou. Nic slabého a obačejného to nebude." mrkla na mě.

(Setkání)

"Aha... A jak to zjistím?"

"No... Těžko." přiznala, a pak dodala: "Většina víl ze Země to zjistí při prvním útoku, jenomže tvůj útok byl štít. Temná magie byla ale moc silná, takže prošla štítem, a tys omdlela."

"Ahá..."

"Takže teď budeš chodit na změť hodin, které pomohou odhalit tvoje nadání."

"Dobře, a co moji rodiče?" odvážila jsem se zeptat, a Cas se zděsila. O půlminuty později zase měla na tváři klidný, usměvavý výraz, a řekla: "Museli jsme je přenést do magické dimenze, a ošetřit je. Dát do pořádku jejich dům, a pak jsme uvažovali, jestli jim vymazat paměť. Problém je, že pokud bychom to udělali, museli bychom jim vymazat vzpomínky na tebe. Už nikdy by si nevzpoměli že měli dceru která se jmenovala Desirée." do očí se mi vehnaly slzy, a já je tentokrát nechala volně stékat po tvářích.

"Ale rozhodli jsme se, že tě necháme rozhodnout. Nemůžou v naší dimenzi ale zůstat dlouho, a neby by si museli na magii postupně zvykat. Příliš velký nával magie by je mohl zabít. Takže proto možná ucítíš jako kdyby z tebe někdo vysával energii až tam budeme. Kvůli tobě a pár hodně magickým léčitelkám je tam rušič." když tohle Cassidy řekla oddechla jsem si.

"Tak na co čekáme?" zeptala jsem se jí, a ona ukázala na moje oblečení. Kývla jsem, a začala se přehrabovat v šuplícíh. Žasla jsem nad tím, kolik mám oblečení. Natáhla jsem si bílo-modré pruhované tříčtvrteční legíny, a šedé tílko. Pak jsem si upletla cop ze svých zrzavých vlasů, které, jak jsem si všimla, dost vyrostly od té poslední jasné chvíle kterou si pomatuju. Od ledna. Teď byl březen, aspoň mám ten pocit.

"Fajn, chyť se mě za ruku, a hlavně buď při vědomí. Přemisťování ještě pořádně neumím, takže asi budeme muset hledat." řekla Cas, a nakreslila asi pět centimetů nad podlahu prstem kruh, a přitom něco mumlala. Pak do toho kruhu i se mnou vešla, a v tu chvíli jsme začaly padat do šedavého víru s nádechem do modra. No jo, větrná víla.

"Je. Mi. Zle." řekla jsem když jsme konečně z toho víru vypadly, a ocitly se na jakési široké chodbě. Byly tam vysoké stropy, a zeleně vymalované stěny. Z oken byly vidět jen ty stromy s fialovými listy. Na chodbě nikdo nebyl, a Cas mě chatla za zápěstí a běžela se mnou po chodbě.Ticho protrhával jen pravidelný rytmus našich pozvolna se zpomalujících kroků. Pak jsme zahnuly do leva, znovu do leva, do prava, na dalším rozcestí rovně, pak do prava, a pak jsme šly slepou chodbou. Cassidy zřejmě ví kam jde. A pak jsem se podívala na poslední dveře. Na nich bylo nějakou tužkou napsáno ozdobně: Folkënterra. Cassidy zaklepala, a na dveřích se objevilo kreslené oko. Prohlíželo si nás, a pak se zavřelo, zmizelo, a dveře pomalu a samy otevíraly. Uvnitř byla spousta bílé mlhy, a taky dvě postele, skříň, knihovna,dokonce televize s kanály ze Země, na nočních stolcích leželo pár fotek, za zástěnou záchod, umyvadlo, vana, a kdesi na druhé straně byla i miniaturní kuchyň. Těžce jsem se nadechla, a vydechla. Nádech, výdech. Cas měla pravdu, ten rušič je vážně cítit.

"Desirée!" ozvala se moje máma, která byla zrovna u skříně, což přimělo i tátu, aby se otočil od televize. Když mě uviděli rozběhli se ke mě, a objali mě, že jsem se divila že nepadám. Cassidy vedle nás rozpačitě stála, a já ji jen pohybem ruky přiměla ať se taky přidá. Mám novou nejlepší kamarádku.

Poznámka autorky: Folkënterra je moje vlastní vymyšlené slovo. Google ho nijak nepřeložil. Vzniklo to z kombinace folk (norsky lidé) a terra (hojně požívaný název pro zemi (z italštiny)).

Folkënterra tedy znamená lidé z jiné země. Vyslovujte prosím jako "folkántera".