Tahle epizoda/díl je slušně dlouhá, ale berte to jako náhradu za krátkou 1x3 ;)

Enjoy

4.díl: Boží!

Když jsem vypadla z toho víru, ocitla jsem se v úplně bílé čtvercové místnosti, a naproti mně byly docela obyčejně dveře z tmavého dřeva. Pomalu jsem stiskla kliku, a na vteřinu mě oslepila zelenkavá záře. Najednou byly dveře za mnou, a já jsem shlížela na obrovskou džungli z vysoké skály. Nebyla to ani tak skála. Spíš… No, výčnělek ze země, který se směrem nahoru rozšiřoval. Džungle byla i nade mnou. Jak se sakra dostanu dolů? Proběhlo mi hlavou, a najednou z výčnělku vedly schody. Tmavé dřevěné schody. Rozběhla jsem se k nim, a pak jsem se zastavila. Pomalu jsem zkoušela, jestli mě schod udrží. Udržel. Po desítkách schodů mě to přestalo bavit, a rozběhla jsem se dolů. A to byla tak trochu chyba. Předposlední schod pode mnou praskl, a já se skrz rozšiřující se díru propadala dolů. Ale najednou pode mnou nebyla džungle. Padala jsem do obřího černýho víru. Padala jsem hloub a hloub a to co jsem viděla, bylo vzdálenější a menší. Pak už jsem neviděla nic, jen tmu. A pak jsem najednou měla pocit, že sedím. A taky že bych měla otevřít oči. Pomalu jsem je otevřela, a zjistila jsem, že sedím na obyčejné židli v jedné ze tříd Akademie. Bylo to poznat podle barev stěn, tvaru oken, a spousty dalších detailů. Co to sakra bylo?

Podívala jsem se na hodinky. Hodinu jsem měla za sebou. Když jsem vytáhla rozvrh, zjistila jsem, že to byla moje poslední dnešní hodina. Podle mapy jsem viděla, kam jít, ale vzhledem k tomu, jak se mapa měnila jsem tak nějak tušila, že někdo chce, abych ho navštívila, a tak jsem jenom šla tou cestou, která byla zrovna přede mnou. Za chvíli jsem stála před ředitelnou. Provedla jsem něco?

„Ne, drahoušku, ty jsi nic neprovedla. Jen potřebujeme trochu upravit pokoje ve vašem patře, poslední dobou se u nás totiž objevuje enormní množství nových víl. Musíme spojit pár pokojů, a bylo by neslušné vtrhnout do vašich pokojů, vyházet vaše věci, upravit pokoje, a pak tam ty věci ledabyle dát. Samozřejmě existují kouzla, která by byla schopná věci vrátit na původní místa, ale ta kouzla jsou většinou nedodělaná.“ Dveře se otevřely, a sympatická mladá ředitelka na mě hned spustila. Měla kudrnaté tmavě hnědé vlasy k ramenům, ofinu, pěšinku na straně, světle růžové usměvavé rty, byla opálená, a tváře měla poseté pihami. Byla celá oblečená do tmavé modré se světle zlatými detaily. Jak jsme šly, škole se před námi zase měnila, a cestou se k nám přidala i Cas. Připadala jsem si jako ve vílí verzi Harryho Pottera. Pak jsme dorazily do našeho patra, které jak jsem zjistila, bylo sedmé z devíti.

„Dámy, bylo by od vás laskavé, kdybyste nám zapůjčili trochu své síly.“ Otočila se na nás ředitelka, a pak dodala: „Já jsem se ještě nepředstavila, že? Jsem to ale nezdvořák. Moje jméno je Heilia. A tohle je Dreana,“ ukázala na jednu z blízkých dívek. Bylo jí zhruba tolik co mě. „Dreana  je obrovský talent. Ovládá dva živly zároveň, což je vskutku neobvyklé. Navíc těmito dvěma živly jsou oheň a voda.“ Dreana se začala červenat, a pak někdo zakřičel:

„Začněte vynášet věci!“ a já s Cas jsme se rozeběhly do našich pokojů pro věci. Neměla jsem jich moc, a Dreana mi přišla pomoct s vystěhováváním nábytku. Když byl nábytek venku, všichni profesoři se začali připravovat. Měla jsem pocit, že jsem někde zahlédla Sandřiny růžové dredy. Pak mě na chvíli oslepil záblesk bílého světla, a se počet dveří smrskl na asi čtyřnásobně menší počet.

„Nechtěli jste to tady zvětšit?“ zeptala jsem se nechápavě

„Ano. Ale to se nám podařilo. Je tam vždycky něco jako společenská místnost a pak pokoje. Teď ještě vás rozdělit do pokojů.“ Řekla ředitelka, pak tleskla, a na dveřích se vždycky objevily papíry se jmény. Znovu tleskla, a nábytek zmizel.

„Teď si všichni jen najděte svoje pokoje.“ Řekla ředitelka, a spolu s většinou profesorů a profesorke se teleportovala někam pryč. Rozešly jsme se s Cas každá na jinou stranu, a za chvíli na mě volala

„Des! Tady! Našla jsem to! Máme společnej pokoj, není to boží?“ křičela tak nahlas, že to snad ani nemohlo být možný. Na klidnou  Cassidy to bylo trochu moc hlasité, ale rozběhla jsem se za hlasem. Za chvíli jsem stála přede dveřma a koukala na ten papír.

„Ahooooj!“ ozvalo se mi vedle ucha, a já polekaně uskočila. Pak jsem se otočila, a uviděla Sandru a její nepřehlédnutelné růžové dredy.

„Nevíte někdo kdo je ta Elyne? Já si…“ začala větu Dreana a pak zmlkla, když si všimla že Sandra s Cas se daly so živýho rozhovoru o vodních želvách. Tak jsme tam stály, a rozpačitě koukaly jedna na druhou. Pak k nám přišla holka s krátkými černými vlasy a modrýma očima. Vlasy jí padaly do čela a zakrývaly jedno oko. Byla bledá ale naprosto nepřehlédnutelná. Dělaly to ty leopardí skvrny na jejím těle. A taky fakt, že za ní jeden leopard stál. Živej. A skutečnej. Měla krátkou džínovou sukni, černé baleríny, červenobílé pruhované podkolenky a rukavice k loktům. A zvláštní ‚roztrhané‘ tričko. Taky bíločervené.

„Já jsem Elyne. Vy?“ řekla, a natáhla k nám oboum ruku, takže se jedna z nás musela otočit, aby si s ní tou rukou mohla potřást. Ta ‚jedna z nás‘ jsem byla já.

„Desirée. Ale říkej mi Des.“ Řekla jsem.

„Těší mě.“ Řekla, a natáhla ruku k Dreaně. Ta ji opatrně chytla, a nejistě prohlásila:

„Já jsem Dreana. Ráda tě poznávám.“ Za chvíli si Elyne všimly i Cas se Sandrou, a horečně si s ní třásly rukama.

„Sorry že ruším, ale nechcete třeba jít do toho pokoje?“ zeptala jsem se

„To by šlo, co myslíte?“ prohlásila Cassidy, a vešla.

„Li… Lidi, tady jsou jenom jedny dveře.“ Ozvalo se. Procpala jsem se ke dveřím, a vešla.

„Co to meleš?“ řekla jsem, a koukala na dvoje dveře. Hned za mnou vešla Sandra, a na té samé stěně se objevily ještě jedny dveře.

„Ty… Tyhle dveře tady ještě před chvílí nebyly.“ Řekla a Cas, a někdo jí pohotově odpověděl.

„Jsme v budově vytvořené a přežívající díky magii. Co čekáš?“ ten někdo byla Elyne, která vešla taky, a způsobila, že na protější stěně se objevily další dveře. Hned za ní se objevila Dreana, a na té samé stěně se pak objevily ještě jedny dveře. Ve ‚společenské místnosti‘ kterou jsem si až teď začala prohlížet byl velkej stůl a pět židlí. Taky sedačka. A obří okno. Stěny měly jemně růžovou barvu, a na stropě byla připevněný zvláštní světlo. Podívala jsem se na hodinky. 21:27.

„Lidi, já jdu zjistit kde je koupelna.“ Začala jsem, ale z jednoho pokoje se ozval Sandřin hlas: „Je v každým pokoji!“

„V tom případě dobrou, lidi.“ Řekla jsem, a zamířila k jednomu z pokojů. Až třetí, do kterýho jsem nakoukla byl očividně můj. Na stěně vlevo byla tapeta se západem slunce u moře. U jedné stěny byla velká bílá postel se spoustou polštářů. Nad ní visel červeno-růžovej lapač snů. Vedle byla malá bílá komoda.  Naproti byl bílej stůl, a uněj židle docela obyčejná židle. Vedle byly bílý dveře. Asi koupelna. A vedla byla obrovská skříň. Ale stěna za mnou byla obří knihovna. Zběžně jsem knížky přejela pohledem. Většina byla fantasy. Všechny tyhle knížky jsou moje!  Naproti mně bylo vysoký okno kapkovitýho tvaru. Osprchovala jsem se, a když jsem vylezla z koupelny, západ slunce byl fuč. Nad mořem bíle svítil měsíc, a já objevila obyčejný bílý vánoční světla na stropě. Boží! Na komodě se objevil budík. Nad stolem byla najednou nástěnka kde visel můj rozvrh. První hodina v devět? Totálně boží! Nastavila jsem si budík, a lehla si do postele. Pokusila jsem se světla kouzlem zhasnout. Nepovedlo se. Tak jsem hledala vypínač. Byl přímo nad komodou. Vypla jsem světla, a spala

Nebyl to ale klidný spánek. Zdál se mi sen. Stejný, jako když jsem byla v magické laboratoři.

Ocitla jsem se v úplně bílé čtvercové místnosti, a naproti mně byly docela obyčejně dveře z tmavého dřeva. Pomalu jsem stiskla kliku, a na vteřinu mě oslepila zelenkavá záře. Najednou byly dveře za mnou, a já jsem shlížela na obrovskou džungli z vysoké skály. Nebyla to ani tak skála. Spíš… No, výčnělek ze země, který se směrem nahoru rozšiřoval. Džungle byla i nade mnou. Jak se sakra dostanu dolů? Proběhlo mi hlavou, a najednou z výčnělku vedly schody. Tmavé dřevěné schody. Rozběhla jsem se k nim, a pak jsem se zastavila. Pomalu jsem zkoušela, jestli mě schod udrží. Udržel. Po desítkách schodů mě to přestalo bavit, a rozběhla jsem se dolů. Dávej si pozor na předposlední schod! Tentokrát jsem se nepropadla. Ale najednou celý les začal hořet. Nikde nebyla voda. Snažila jsem se myslet. Kolem mě zmateně pobíhala zvířata, a vedle mě se objevila studna. Rozběhla jsem se k ní, a narazila na kamenný okraj. Ten byl ale špatně postavený, já padala do studny.  Pak už pode mnou nebyla studna. Padala jsem do obřího černýho víru. Padala jsem hloub a hloub a to co jsem viděla, bylo vzdálenější a menší. Pak už jsem neviděla nic, jen tmu. Probudila jsem se zpocená ve svojí posteli. Otočila jsem se ke stěně, a zavřela oči. Po pár minutách už jsem konečně ničím nerušena usla.