2.díl: Štěstí?

„Desirée… My… My víme, že máš tu možnost o tom rozhodnout. Co s námi bude?“

„Já… Nevím. Nevím, co mám dělat. Vystavím vás obrovskému nebezpečí, když rozhodnu, abyste žili dál stejně jako dřív, jen s tím rozdílem, že já budu tady. A asi bych nepřežila pocit, že jediný člověk,  kterého znám a můžu vidět je Cassidy, kterou navíc znám jenom jeden den.“

„Ale jednu z těch možností vybrat musíš.“ Řekla Cassidy se smutným výrazem.

„Hm…“ mlčela jsem. Cassidy se zvedla, a zamířila ke dveřím. Následovala jsem ji, a ve dveřích se ještě zastavila. Otočila jsem se k nim, a zašeptala: „Dostaneme vás domů. Tak, jako dřív. Ale já zůstávám tady. Musím.“ Bylo rozhodnuto. Když jsem se na chodbě otočila, dveře už byly zavřené, a jediné, co naznačovalo atmosféru uvnitř, byl právě nápis na dveřích. Kvetly kolem něj kytky.

„Musíme tím vírem znovu?“ zeptala jsem se, když Cassidy znovu začala kreslit prstem ten kruh.

„Věř mi, přes ten les jít nechceš.“ Řekla, a postrčila mě do kruhu. Zpáteční cesta byla o poznání kratší. Když nás vír vyplivl, zjistila jsem proč. Když jsem se ohlédla za sebe, uviděla jsem les Illerion, a přede mnou stála neuvěřitelná stavba. Byla světle fialová, s okny kapkovitého tvaru. Se spoustou oken. Dlouhá, a měla zvláštní tvar, obrys vypadal jako logo McDonald’s které někdo smáčkl.

Tohle je naše Akademie zvenku.“ Řekla Cas, a rozběhla se ke vchodu. Venku bylo teplo, takže skoro všechny víly byly venku. Víly větru se snažily vytvořit a pak zase pohltit větrný vír, víly vody a nedalekého jezera vytvářely vlny, víly ohně zkoušely pohltit oheň který ničil model lesa, víly země se snažily přimět listy stromů aby povyrostly, víly energie se snažily manipulovat s energií zvířat, směrem do  leva jsem zahlédla víly, které vypadaly jako víly zvířat, ale samozřejmě tady bylo víl mnohem víc, a jak byl vzduch plný magie, která se občas moc napjala, a pak ve vzduchu cosi prasklo, a plný slov, bylo to tam jako v úlu už to bylo k nevydržení, a tak jsem se rozběhla a dohnala Cassidy.

Za chvíli jsem se ocitla v chladu Akademie, a hned se mi rojily v hlavě otázky. Cassidy mi ale místo odpovědi řekla: „Tady máš mapu akademie,“ podala nějakou šedou ocelovou kouli. Když jsem nahmatala jakýsi výstupek, stiskla jsem, a přede mnou se objevila projekce akademie. „Wow!“ vydechla jsem, a Cas pokračovala: „zajdi si do skladu učebních pomůcek, a tam si vezmeš učebnice, které máš vypsané tady.“ Tentokrát mi podala opravdový popsaný papír, ale to jsem moc nevnímala, protože když řekla sklad učebních pomůcek na projekci začal modře blikat nějaký puntík, a od něj vedla červená čárkovaná čára k červenému puntíku, který byl u vchodu. Ten červený puntík jsem byla já. Cassidy nevnímala, že si prohlížím mapu, místo toho se prohrabovala v papírech, které měla zničehonic v rukou. „A tady máš rozvrh hodin, je tam napsaná i třída. Jo, a tady máš hodinky.“ Podala mi další papír, a jednoduché bílé hodinky. Měly zvláštní strukturu. Připomínala mi… Silný vítr, to je ono!  Cassidy nejspíš požádala o pomoc nějakou vílu technologie. Pousmála jsem se. Když jsem jí chtěla poděkovat, zjistila jsem, že už tam není. Tak jsem otevřela rozvrh, a nakoukla na hodinky. Jedenáct. Ukončovací hodina ve vodní laboratoři. To tady jako musí skončit školní rok zrovna když přijedu? Hm, super!

„Vodní laboratoř.“ Pronesla jsem, a na mapce se okamžitě začala značit cesta až k ní. Rovnou jsem se rozběhla směrem, který by se dal nazvat jako směr pravé křídlo, a za pár minut jsem do laboratoře dorazila. V běhu jsem narazila do dveří. Ozvala se rána, a já se snažila sebrat se ze země.  Otevřela jsem dveře, a udýchaně vykoktala:

„D-d-dobrý drn. To-totiž den. P-promiňte. J-jmenuju se Desti… Totiž Desirée, a… A… Jsem tady nová. Ufff.“ Dořekla jsem, a svezla se k zemi. Jediné so jsem stihla zahlídnout bylo, že na stěnách byla simulovaná mořská krajina, chyběla tabule a lavice, a sedělo se na balících seschlých mořských řas.

Pomalu jsem otevírala oči. Tentokrát jsem nebyla v bílém nemocničním pokoji. Podle modrého stropu, a toho, jak mě bolely záda, jsem poznala, že ještě pořád ležím na zemi ve vodní laboratoři.

„Desirée, slyšíš mě?“ když jsem pořádně zamrkala, spatřila jsem opálenou hubenou dívku, se spoustou růžových dredů, dlouhých až do pasu. Měla na sobě tmavomodré lehké pončo, a šedé kalhoty, které tvarem trochu připomínaly zvonáče, jen ne tak do zvonu.

„Ehm… Ahoj.“ Pousmála jsem se, a ona roztáhla rty do širokého úsměvu, a ukázala dokonale bílé zuby s rovnátky. Když zjistila, že prohlížím její rovnátka, rty semkla k sobě, a vytvořila nepřirozeně křečovitý úsměv. Rozesmála jsem se. Dívka se zatvářila naoko naštvaně, a pak se rozesmála se mnou.

„No tak, dívky, co se to tam děje?“ ozvala se za námi profesorka. Měla po uši krátké, jemně vlnité blond vlasy, a zvláštní sytě modrý plášť, které se všelijak vlnil, takže bylo těžké určit, kde je které noha, a jak má ruce. Najednou se v plášti udělala díra, profesorka vystrčila ruku, a podala mi ji.

„Jmenuji se Sarah Moreau, a vedu hodiny o vodním elementu.“ Usmála se na mě mile.

„Já jsem Desirée.“

„Ano, už ses představovala. Ty jsi ta s obrovskou magickou silou neznámého původu?“

„Ano, to budu asi já.“

„Dobře. Posaď se.“ Ukázala na jeden z balíků řas, a já se opatrně posadila.

„A… Sandro, vezměte si ji prosím na starost.“ Dodala ještě. Ružovovlasá dredatá dívka se na mě usmála.