3.díl: Titania

Sandra mi podala ruku, a znovu se na mě usmála rovnátkovým úsměvem.

„Jak už jsi zjistila, jsem Sandra. Jsem z Galaxie mléčné dráhy. Pocházím z Titanie. Největší přirozené družice Uranu. A jsem víla vesmíru. Jedna z tisíce víl vesmíru.“ Tlumeně mluvila, zatímco profesorka něco vysvětlovala.

„Já, jak už víš, se jmenuju Desirée, ale říkej mi Des. Já jsem ze Země. A jaksi ještě netuším, co má být mým nadáním.“ Pousmála jsem se, a ona jen přikývla.

„Slečno Desirée, povězte nám, co víte o vodě?“ zeptala se mě profesorka Moreau

„Já znám jen to, co jsme se učili ve škole na Zemi.“ Řekla jsem

„Dobře, v tom případě zkusíme pár pokusů, pak vás asi pošlu na teorii.“ Řekla, a pohybem ruky mě vybídla, abych přišla k ní. Pak pokračovala:

„Dobrá, tak si zkuste představit vodu. Zavřete oči, a natáhněte ruce. Teď si představujte, jak vám do nich stéká voda. Výborně. A teď se ta voda zvedá. Pomalu utváří siluetu… Baletky. Malé baletky s velkou sukní a vysokým drdolem. A baletka tančí. Dobrá, tak něco jednoduššího. Malý lístek vyrůstající ze země, a poupě, poupě se pomalu otevírá, a rozkvétá. Otevřete oči.“ Plnila jsem všechny pokyny, a když jsem od sebe odlepila víčka, spatřila jsem v dlaních malinkatou květinku se zlomeným stéblem. Chudák. Voda se pod mým pohledem rozpouštěla z jasného tvaru, a já snažila ji myšlenkami opět ovládnout. Marný pokus, moje dlaně už byly plné vody, a ta si našla mezery mezi prsty, nebo prostě přetekla, takže se nakonec  vodnatý obsah mých dlaní ocitl na podlaze. Rozhlédla jsem se po třídě. Bylo tam napjaté ticho. Nikdo nekřičel, nikdo nebučel, nikdo nepokřikoval „Ježiš to je lůzr! No ó máj gót.“ Tohle snad ani není škola. V duchu jsem se zasmála.  Pak jsem se podívala na profesorku která si kriticky prohlížela louži. Pak k ní vztáhla ruku, a voda se… Vtáhla do její ruky. Pak se na mě otočila, a zeptala se:

„Jakou hodinu máte mít teď?“ vytáhla jsem rozvrh, a přečetla:

„Ehm… Hodinu teorie s profesorkou… Nemůžu to přečíst.“  Profesorka Moreau se nátahla a podívala se na to jméno. Vypadalo takhle: Ëlissä Ëtrännën Wügzösei.

„Alisé atrénan wygcézei. Ano, Ëlissä pochází z hor elfů. Teď už bohužel temných elfů. Byla mezi původními obyvateli, kteří podporovali dobro, pak ale mocní elfové z východu Elerie, kterým moc zatemnila vědomí ovládli některé draky, a vyhnali Särské elfy z jejich hor.“ vysvětlila

„A… Proč má tak zvláštní jméno plné samoshlásek s dvěma čárkama nahoře?“

„Tomu se říká přehlásky. Särští elfové obyčejné samohlásky používají jen hodně zřídka.“

„Aha…“

„No, tak můžeš už jít na další hodinu, teorie by ti měla dost pomoct.“

„Dobrá. Děkuji vám, profesorko Moreau.“ Vyšla jsem ze dveří, a stiskla výstupek na svojí supertechnické mapě.

„Magická laboratoř.“ Cestou tam jsem přemýšlela, proč jsou skoro všechno laboratoře. Ocitla jsem se přede dveřmi, a otevřela je. Zhluboka jsem se nadechla, a doufala, aby z tohohle představování nebyl takovej fail jako z toho minulýho.

„Dobrý den, jmenuju se Desirée, a jsem tady nová.“ Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nikoho jsem neviděla. Byla to jedna velká bílá místnost bez oken, ale bylo tam tolik světla, že to vypadalo jako kdyby tam svítily přímé slunce. Uprostřed místnosti stálo na pohled obyčejné, vysoké oválné zrcadlo se stříbrným rámem. Přiblížila jsem se k němu, a prohlížela si ho. Pak jsem si stoupla přímo k němu, a najednou mě zrcadlo vcuclo, a já začala padat vírem dolů, do černočerné tmy.

Pozn. autorky: Všechny přehlásky v příběhu se čtou německy-tj.:

ä = é

ë = a

ö = é (hluboce)

ü = y